Etika - semestrální práce - Život, umírání, zabití

Téma: Život, umírání, zabití
Doporučená literatura:

• Munzarová, M. Eutanázie nebo paliativní péče. Praha: Grada, Avicenum. 2005.
• Munzarová, M. a kol. Proč NE eutanazii, aneb Být, či nebýt. Praha: Ecce Homo. 2008.
• Elizabeth-Kübler-Ross, M.D. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. Praha: EM Reflex l. LF KU v Praze, Tvorba s.r.o. 1995.

Popis tématu:
Život, umírání a zabití – povinnosti péče, povinnosti péče, paliativní (útěšná) péče, etické a právní podmínky pro neposkytnutí léčby a pro její potenciální zkrácení, eutanázie a sebevražda, transplantace – darování orgánů, a péče o mrtvé tělo

1. povinnosti péče
2. paliativní (útěšná) péče
3. etické a právní podmínky pro neposkytnutí léčby a pro její potenciální zkrácení
4. eutanázie a sebevražda
5. transplantace – darování orgánů, a péče o mrtvé tělo

§10 zákona č. 285/2002 Sb.
(3) Smrt [§ 2 písm. e)] se zjišťuje prokázáním
a) nevratné zástavy krevního oběhu,
b) nevratné ztráty funkce celého mozku, včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle (dále jen “smrt mozku”).

Stav, na jehož základě lze uvažovat o diagnóze smrti mozku, je stav, kdy

1. U pacienta není pochybnost o diagnóze strukturálního poškození mozku ani o jeho nevratnosti a
2. pacient je v hlubokém bezvědomí, na umělé plicní ventilaci a je vyloučeno, že se na bezvědomí v okamžiku vyšetření podílí
   • intoxikace
   • tlumivé a relaxační účinky léčiv
   • metabolický nebo endokrinní rozvrat, nebo
   • primární podchlazení.

Smrt mozku se potvrzuje na základě klinických známek smrti mozku a dále pomocí vyšetření potvrzujících nevratnost smrti mozku:

1. angiografie mozkových tepen nebo mozková perfuzní scintigrafie,
2. u dětí do 1 roku života mozková perfuzní scintigrafie a transkraniální dopplerovská sonografie.

• Povinnost zdravotnického pracovníka je léčit a právo pacienta být léčen
• dříve se umíralo a stonalo doma, nyní v nemocnici umírá nadpoloviční většina pacientů.
• smrt je jediná jistota, která každého potká

(Terminální stádium = konečná fáze života, hraniční stádium mezi životem a smrtí)

• postarat se o fyzické pohodlí umírajícího
• být u lůžka umírajícího co nejvíce
• zajistit návštěvy rodiny,kněze či psychologa
• udržovat do posledních chvil verbální kontakt s umírajícím
• kontrolovat bolest,postarat se o to aby nemocný netrpěl
• respektovat intimitu umírajícího při ošetřovatelských úkonech
• sledovat vyprazdňování
• postarat se o bezpečnost umírajícího
• pečovat u hygienu nemocného a lůžko
• sledovat hydrataci a výživu
• zaznamenávat do dokumentace všechny změny
• při známkách náhlé smrti zahájit kardiopulmonální resuscitaci
• při očekávaném úmrtí neprodleně informovat lékaře
• o stavu umírajícího informuje příbuzné lékař

• sestra na základě nejistých známek smrti vysloví podezření, že pacient ASI zemřel
• sestra ihned volá lékaře
• pokud je pacient připojen k monitoraci, sestra monitor do příchodu lékaře nevypíná
• lékař poté provádí tzv. ohledání mrtvého těla a konstatuje smrt
• pokud známe příčinu, tak lékař obvykle neordinuje pitvu
• při nejasné příčině ordinuje patologicko - anatomickou pitvu
• připraví tiskopisy a chorobopis pacienta,
• sestra se dále věnuje zemřelému

• Koncept paliativní péče byl formulován v 50 a 60. letech 20. století.
• Slovo paliativní pochází z latinského pallium. Překlad do češtiny by znamenal masku, deku či pokrytí pláštěm.
• Cílem paliativní péče je tedy zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání a udržet co nejvyšší kvalitu života.

Paliativní péče:

• podporuje život
• neurychluje ani neoddaluje smrt
• poskytuje úlevu od bolesti

Priority paliativní péče:

• Poskytuje úlevu od bolesti.
• Neodsouvá, neurychluje smrt: pacient se nemusí děsit dystanázie , ani eutanázie.
• Péče o člověka jak z psychické tak duchovní stránky.
• Současně s paliativní léčbou může probíhat chemoterapie, radioterapie, apod.
• Na péči se podílí lékaři, duchovní, terapeuti, psychologové, psychiatři, aj.)
• Poskytuje poradenství a podporu rodinám před a po smrti pacienta.
• Vychází z přání a potřeb pacientů.
• Umožňuje pacientům žit do smrti tak aktivně, jak jen to je možné.

Paliativní péči poskytují:

• odborníci na paliativní péči v hospicích
• ambulance paliativní péče v nemocnicích
• ambulance bolesti
• specializované ambulantní poradny paliativní péče

Rozeznáváme 2 roviny paliativní péče:

1. Paliativní přístup ( základní péče)
2. Specializovaná intervence ( specializovaná péče )

1.)Paliativní přístup ( základní péče)

Základní znalosti a dovednosti, které mohou používat všichni zdravotničtí pracovníci Na této úrovni by měli být všechny sestry

2.)Specializovaná paliativní péče

To je péče poskytovaná pacientům a jejich rodinám týmem odborníků, kteří jsou v otázkách paliativní péče speciálně vzděláni a disponují potřebnými zkušenostmi. Poskytování paliativní péče je hlavní pracovní náplní tohoto týmu.

Etické problémy paliativní medicíny:

V oblasti paliativní medicíny v praxi existují etické problémy, které nejsou v souladu s posláním paliativní péče. V hospicích je úroveň péče většinou velmi dobrá, ale v LDN často paliativní péči vůbec nezvládají.

Dalším problémem je celkové tlumení pacienta, namísto lokálního řešení bolesti, u pacienta nastupuje stav bezvědomí

Terminální stav = období selhávání základních životních funkcí, které směřuje ke smrti

Terminální fáze:

• méně než 3-5 dní před smrtí
• v noci je důležité nechat u lůžka svítit slabší světlo (zvyšuje pocit bezpečí)

Nejčastější obtíže terminálně nemocných:

• pocit na zvracení
• nechutenství
• průjem
• zácpa
• dušnost

Péče o doprovázející a pozůstalé: První podporou budoucího pozůstalého by měla být možnost doprovázet svého blízkého v době umírání, být s ním v nemocnici, hospici či domácím prostředí. Hlavním prvkem péče o pozůstalé je umožnit důstojné rozloučení s blízkou osobou. Cesta časem zármutku může být dlouhá a trnitá. Snahou paliativní péče je na této cestě být a být dobrým průvodcem.

Kde mohou pozůstalí hledat pomoc

1. U sebe sama
2. V lidské společnosti
3. U odborníků
   • většina hospicových zařízení poskytuje tzv. respitní péči – odbornou pomoc pečujícím a
   • centra krizové intervence – pomoc psychologa a psychoterapeuta

Neposkytnutí pomoci je podle § 207 trestního zákona trestným činem. Pachateli hrozí trest odnětí svobody až na 1 rok, avšak pokud jde o osobu, která podle povahy svého povolání je povinna takovou pomoc poskytnout – což se vztahuje na lékaře i další zdravotnické pracovníky, zvyšuje se trestní sazba až na 2 roky.

Právo na život a jeho ochranu je základem lékařského práva.

• moderní medicína dává možnost zachránit život a na nějaký čas odvrátit smrt,
• často neumí obnovit stav zdraví, který by mohl být pacientem vnímán jako hodnotný a žádoucí,
• někdy může pouze prodloužit proces umírání.

Snaha o udržení a prodloužení života může vést k prodlužování umírání.

• Lze stanovit klinicky a eticky správnou míru intenzity léčebné péče?
• Jaká rozhodnutí jsou k tomu potřebná?
• Kdo je oprávněn tato rozhodnutí učinit?

odstoupení od léčby - pojem označuje rozhodnutí nezahájit, popř. ukončit některé potenciálně život prodlužující léčebné postupy.

Zavedený rozsah léčby je označen za maximální. V případě nových komplikací nejsou zahájeny další léčebné postupy.

• Bezprostřední rozhodnutí o nezahájení KPR při vzniklé oběhové zástavě.
• Předem učiněné a dokumentované rozhodnutí o nezahájení KPR v případě budoucí oběhové zástavy.
• Nezahájení specifické léčby v případě vzniku kompliací, např. nenasazení ATB, nezahájení dialýzy, umělé plicní ventilace, katecholaminů.
• Rozhodnutí, že pacient nebude přijat/přeložen na JIP nebo ARO.
• Rozhodnutí o neprovedení chirurgického výkonu (např. operace ileozního stavu při masivní maligní střevní obstrukci).

Zavedený rozsah léčby je postupně redukován. Jsou vysazeny některé zavedené léčebné postupy.

• Ukončení již probíhající KPR
• Snížení dávek nebo úplné vysazení např. antibiotik, katecholaminů, krevních derivátů.
• Ukončení dialýzy.
• Snížení intenzity nebo úplné vysazení umělé plicní ventilace.
• Omezení nebo vysazení sondové nebo parenterální hydratace a výživy.

Dilemata, které v lékaři (a v celé moderní medicíně) budí konfrontace s nevyléčitelným onemocněním, se skutečností, že se stav pacienta přes maximální léčebnou snahu postupně zhoršuje a pacient umírá.

• terapeutickém aktivismus - Lékař si odmítne připustit jednoznačně letální vyústění nemoci. Snaží se aplikovat všechny dostupné léčebné postupy, nahradit funkci všech selhávajících orgánů, korigovat všechny patologické laboratorní nálezy.
• terapeutický nihilizmus - Lékař správně rozpozná letální charakter a špatnou prognózu onemocnění ale podlehne pocitu profesní frustrace. Má tendenci ukvapeně vysazovat všechnu léčbu.

Na rozdíl od aktivní eutanazie, tj. přímého opatření ke zkrácení nebo ukončení života, pasivní eutanazie spočívá v neposkytnutí léčby, na jakou by měl pacient za normálních podmínek přirozené právo. Mravně je do značné míry dovolená pouze pasivní eutanazie, to zn. omezení či vynechávání různých opatření, které nedovedou zachránit ztracený život člověka, nýbrž jen prodlužují živoření nemocného resp. udržují jen jeho vegetativní život za cenu dalšího utrpení. Lékař zde pouze přestává zadržovat neodvratitelnou smrt a přerušuje “špatné”, nedůstojné umírání.

Eutanazie je úmyslné usmrcení člověka na jeho opakovanou žádost jinou osobou (lékařem). Asistované suicidium je úmyslné usmrcení člověka jím samotným na jeho opakovanou žádost, přičemž lékař připraví takové prostředky, aby se pacient mohl sám usmrtit. Odstoupení od léčby s následkem smrti znamená, být si vědom smrtelnosti člověka, ve smrti jej neopustit, provázet ho kvalitní péčí (ošetřovatelskou, psychologickou a spirituální) a léčbou (zejména bolesti). Odstoupit ale od lékařských zásahů, které by vedly k umělému prodlužování života člověka.

§ 2 zákona č. 285/2002 Sb.
o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon)

lze provést, pokud

• prováděn výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce,
• není k dispozici vhodná tkáň nebo orgán od zemřelého dárce a neexistuje jiná léčebná metoda,
• informovaný a konkrétní souhlas (§ 7) a tento souhlas skutečně vyslovila, a
• obnovitelné tkáně nebo jeden z funkčních párových orgánů.

nelze provést, pokud

• provedení odběru by mohlo vážným způsobem ohrozit zdraví nebo život dárce,
• je dárce osoba nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, vazbě,… s výjimkou dárcovství mezi dětmi a rodiči, sourozenci a mezi manželi,
• podezření, že dárce trpí nemocí nebo stavem, které by mohly ohrozit zdraví nebo život příjemce.

• Odběr od zemřelého dárce lze provést, jen byla-li zjištěna smrt.

Odběr od zemřelého dárce je vyloučen, pokud

• zemřelý za svého života vyslovil prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů,
• zemřelý trpěl nemocí či stavem, které by mohly ohrozit zdraví nebo život příjemce
• zemřelého nelze identifikovat.

Odběr z těla zemřelé osoby lze uskutečnit, pouze pokud s tím zemřelý za svého života nebo zákonný zástupce nezletilé osoby nebo zákonný zástupce osoby zbavené způsobilosti nevyslovil prokazatelně nesouhlas.

• zemřelý evidován v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů
• zemřelý za svého života přímo ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem prohlásí, že nesouhlasí s odběrem v případě své smrti.

O nesouhlasu s odběrem podle odstavce 1 písm. b) nebo c) se provede neprodleně zápis, který je součástí zdravotnické dokumentace.

Pokud nebylo prokázáno, že zemřelý vyslovil za svého života prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem, platí, že s odběrem souhlasí.

• nezávislá komise, kterou ustavuje a zrušuje statutární orgán zdravotnického zařízení provádějícího odběr orgánu dárci ve prospěch příjemce, který není jeho osobou blízkou,
• má nejméně 5 členů; je tvořena lékaři, jedním klinickým psychologem a právníkem,
• udělí písemný souhlas nebo nesouhlas s provedením odběru,
• vykonává dohled nad průběhem odběru a zachováváním práv dárce.

Při provádění odběru ze zemřelého a při provádění pitev se musí zacházet s tělem zemřelého s úctou a musí být provedeny všechny úkony tak, aby bylo tělo pokud možno upraveno do původní podoby.

V České republice se transplantují srdce, plíce, játra, slinivka břišní a ledviny.

V roce 2006 celkem 8763 orgánů, z toho:

• 6859 ledvin,
• 849 srdcí,
• 694 jater,
• 283 slinivek,
• 78 plic.

• Transplantační zákon
• Eutanazie, nebo paliativní péče?
• Pomoc umírajícím
• Zdravotnická etika od A do Z
• Transplantace
• Koordinační středisko transplantací
• Klinické, etické a právní aspekty rozhodování o kardiopulmonální resuscitaci